Cizí píseček by Marconi

Bratři Itálie přesvědčivě vyhráli volby. Co to bude znamenat?

Episode Summary

Ve víkendových sněmovních a senátních volbách v Itálii zvítězila podle očekávání koalice stran označovaných za pravo-středové: Bratři Itálie získali zhruba 26 %, jejich koaliční partnerské strany (Berlusconiho Forza Italia a Salviniho Lega) dodaly každá mezi 8 a 9 %. Levice odešla poražena, když Demokratická strana získala jen necelých 19 a Hnutí 5 hvězd 15,5 %. Hlasy se sice ještě budou nejspíše přepočítávat, protože strana +Europa zůstala těsně pod tříprocentním prahem, jehož překročení je nutné ke vstupu do parlamentu. Ani přepočet výsledků však s největší pravděpodobností nic důležitého nezmění.

Episode Transcription

Bratři Itálie přesvědčivě vyhráli volby. Co to bude znamenat?

Autor: Vojtěch Probst

Ve víkendových sněmovních a senátních volbách v Itálii zvítězila podle očekávání koalice stran označovaných za pravo-středové: Bratři Itálie získali zhruba 26 %, jejich koaliční partnerské strany (Berlusconiho Forza Italia a Salviniho Lega) dodaly každá mezi 8 a 9 %.  Levice odešla poražena, když Demokratická strana získala jen necelých 19 a Hnutí 5 hvězd 15,5 %.  Hlasy se sice ještě budou nejspíše přepočítávat, protože strana +Europa zůstala těsně pod tříprocentním prahem, jehož překročení je nutné ke vstupu do parlamentu. Ani přepočet výsledků však s největší pravděpodobností nic důležitého nezmění.

Bratrům Itálie jsme se na Cizím písečku již detailně věnovali dříve. Obdivovatelka Benita Mussoliniho – předsedkyně strany Giorgia Meloniová – míří jako první žena v Itálii do premiérské funkce. Z tohoto prvenství však většina těch, kteří jinak o zrovnoprávnění žen a jejich potřebě v politice rádi hovoří, žádnou radost nemá. Levice bije na poplach. V její baště – severoitalském Miláně – dokonce studenti Manzoniho klasického gymnázia obsadili budovu školy. „Obsadili jsme naši školu, abychom si promluvili a postavili se situaci, v níž se naše životy nacházejí: krize a klimatické katastrofy jsou nyní na denním pořádku, pomalu se nás snaží přivyknout nejisté, vykořisťované a smrtící práci, a jako by to nestačilo, vzhledem k posledním výsledkům voleb se chystáme vstoupit do nebezpečné a represivní politické fáze.“

Jiný názor má ovšem milánská burza, která během pondělí posílila o 1,3 %.

Předseda levicové Demokratické strany Enrico Letta již oznámil: „Budeme se bránit ze všech sil. Nedovolíme Itálii, aby se oddělila od evropských hodnot a hlubokých závazků ústavy. Takže tvrdá, nesmiřitelná opozice a maximální úsilí od zítřka myslet na budoucnost.“

„Vítězství neofašistických krajně pravicových stran v Itálii: smutný den pro Evropu, který nás vrací do temných okamžiků její historie,“ tweetuje socialistická starostka Paříže Anne Hidalgo a dodává: „Vyzývám k novému impulsu a neochvějné mobilizaci demokratů. abychom porazili populismus, který nás ohrožuje.“ Jak Bratři Itálie ohrožují Paříž, již bohužel neuvedla. O něco konkrétnější byla francouzská předsedkyně vlády Borneová: „Samozřejmě budeme s předsedkyní Evropské komise dbát o to, aby hodnoty lidských práv, vzájemného respektu, včetně respektu k právu na potrat, respektovali všichni.“

Nadšený není ani turecký tisk, který politiku Meloniové považuje za „islamofobní“.

Ojedinělý rozumný názor na levici vyslovil bývalý premiér Matteo Renzi: „Meloniová je můj soupeř, budeme proti sobě bojovat i nadále, ale představa, že v Itálii nyní hrozí fašismus, je naprosto falešná zpráva. Volby vyhrála zejména proto, že v Itálii už mnohokrát zvítězil populismus. Má většinovou koalici a myslím, že se příští měsíc stane novým premiérem, ale nemyslím si, že by to bylo riziko pro západní alianci a pro demokracii, to vůbec ne.“

Co je na vítězství a budoucí vládě Bratrů Itálie důležitého pro nás? Jednoznačně nejdůležitější věcí je, že Meloniová a její strana nejsou sympatizanti Kremlu. To se bohužel nedá říci o jejích koaličních partnerech, Berlusconi i Salvini patří k té části evropských politiků, kteří se s Putinem zapletli (což se rozhodně netýká jen tzv. „populistických“ lídrů, stačí si vzpomenout na bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera nebo na dva kancléře rakouské, Christiana Kerna a Wolfganga Schüssela). Uvidíme, jak se volební výsledky promítnou do počtů křesel ve vládě, nicméně dramaticky proruská by nová italská vláda být neměla.

Na unijní úrovni lze očekávat, že v Bruselu silně neoblíbené vládní strany nebudou stoupenci hlubší integrace či unifikace , ale budou trvat na širším rozhodování národních států. Brusel bude mít na rekordně zadluženou Itálii páku v podobě peněz z fondů, jak také již stihla naznačit předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová. Ovšem vzhledem k tomu, že závažné rozhodovací procesy v Unii trvají déle, než je průměrná životnost italských vlád, na velké bitvy jako s Polskem či Maďarskem ani nemusí dojít.

Patrně nejzajímavější bude sledovat kroky nové vlády v oblasti imigrace, protože ostře protiimigrační jsou hned dvě ze tří koaličních stran. Zde naopak lze očekávat, že levice bude dávat k soudu prakticky každé opatření, se kterým vláda přijde, a bude dosti záležet na politickém aktivismu soudců. Uvidíme, zda se lidským právem stane třeba i právo na kázání v arabštině či turečtině – Bratři Itálie prosazení italštiny jako jediného jazyka pro kázání v mešitách již v minulosti navrhovali.

Námořní blokáda, kterou jako protiimigrační opatření Bratři Itálie navrhují, má v sobě po právní stránce hodně zádrhelů a bude napadnutelná velmi snadno. Aby mohla být shledána legální, musela by se Itálie dohodnout s některou zemí s přístupem ke Středozemnímu moři na tzv. „bezpečné vyloďovací platformě“, kam by migranty plující do Itálie odvážela k přezkoumání jejich případu. O vybudování těchto platforem se snažila již Junckerova komise za migrační krize z let 2015-16, ale nepochodila. Severoafrické země se tehdy ocitly pod velkým tlakem Africké unie a zřízení platforem ani za velký balík peněz nepovolily. Pokud by s blokádou však vláda uspěla alespoň na nějaký čas, patrně by posílila zbylé dva hlavní migrační toky – přes Gibraltar a přes Turecko. Teoreticky by tak nezamýšleným důsledkem mohlo být posílení vydíracího potenciálu tureckého diktátora Erdogana.

Další objektivní potíží jsou repatriace – jsou velice nákladné a prakticky nemožné, pokud dotyčný migrant nespolupracuje, např. uvádí falešné jméno a nesprávnou zemi původu. Zdrojové země zejména v Africe rovněž neoplývají ochotou brát navrátilce zpět a spolupráce s nimi na procesu repatriace se vleče dlouhé měsíce. Často se to řeší tím, že stát dá vyhošťovanému migrantovi peníze na cestu, posadí ho do letadla a slíbí mu mlčenlivost vůči úřadům jeho vlasti. V oblasti repatriací není věru mnoho zákonného prostoru, jak s nimi pohnout. Nabízí se v podstatě jen dohoda s některou africkou zemí po vzoru Spojeného království. To za Borise Johnsona uzavřelo smlouvu se Rwandou, na jejíž území smí za úplatu nelegální migranty vyhošťovat. Tato praxe však čelí mnoha soudním napadením zejména ze strany lidskoprávních organizací.

Jisté je, že po dobu vlády vítězné koalice neprojde zmírnění podmínek k udělení občanství. Levice již několikrát navrhovala zavedení tzv. ius soli, tedy automatického práva na občanství v případě narození na půdě Itálie. Usnadnilo by život mnoha dětem, jeho problém však spočívá v tom, že ztěžuje vyhoštění těch nelegálních migrantů, jimž se v Itálii dítě narodí – jsou rodiči italského občana. V současnosti má dítě imigrantů právo na občanství až v 18 letech po absolvování školní docházky. Pro představu – jedná se již o každého desátého školáka.

Bude to každopádně velmi poutavé – poprvé budou mít většinu ve vládě protiimigrační strany a budou moci počítat i s podporou parlamentu a senátu. Budou mít tedy volnou ruku a ponesou i odpovědnost za případné neúspěchy. Španělský ministr zahraničí Juan Manuel Albares se již nechal slyšet, že populismus vždy končí katastrofou a že populisté poskytují jednoduché a krátkodobé odpovědi na velmi složité problémy. Že dosud v otázce masové ilegální imigrace nenabídl Italům účinný recept nikdo a že Italové jí už mají natolik po krk, že na svém politickém trhu uživí hned dvě podobné strany, to už bohužel neřekl.

Imigrace však samozřejmě není jediné téma. Ekonomické reformy Meloniová se Salvinim a Berlusconim probrali už před volbami. Program Bratrů Itálie – jak už jsme probírali v jednom z minulých dílů -  má v sobě mix sociálních opatření, jež se zdají být hlavním dědictvím vytýkaného fašismu, a opatření pravicových na podporu firem a hospodářského růstu, který by měl zaplnit plánované výpadky v rozpočtu a snížit dramatické zadlužení země. Přejme Italům a potažmo celé Unii, v níž je Itálie třetí největší ekonomikou, aby se nové vládě reformy vydařily. Házení klacků pod nohy kvůli nechuti k pokrokové agendě je silně krátkozraké.