Ajmán al-Zawáhiri aneb dějiny moderního džihádu, část II
Autor: Vojtěch Probst
V minulém dílu jsme si vyprávěli, jak vypadala Káhira v roce 1951, kdy se Ajmán al-Zawáhiri narodil. Vylíčili jsme ji jako pestré poevropštělé město s výrazným vlivem Angličanů. Vyprávěli jsme si o konfliktu Egypta právě s Churchillovou Anglií, ovládající Suezský průplav, o následném požáru Káhiry a o státním převratu, který v roce 1952 provedli Svobodní důstojníci vedení Gamálem Násirem a Anvarem al-Sadatem společně s Muslimským bratrstvem. Jak tedy vypadal Egypt v době, ve které Ajmán al-Zawahiri vyrůstal?
Káhira, 50. léta
Spolupráce Svobodných důstojníků a Muslimského bratrstva začala velmi brzy skřípat a dosti záhy prakticky ustala. V některých věcech si byli podobní. Kromě odporu k vládě byl jednou z nich i odpor k Západu – u důstojníků kvůli kolonialismu, u bratrstva proto, že Západ považovali za mravně zkažený, bezbožný a v naprostém úpadku. Máte-li dojem, že tato slova neslyšíte poprvé, pak správně – Muslimští bratři předběhli Vladimíra Putina o mnoho desítek let. Důstojníci i bratrstvo měli také podobné cíle přesahující Egypt – Násir chtěl vytvořit panarabský stát, bratrstvo zase panmuslimský chalífát. A ještě jedna drobná věc spojovala vůdce Svobodných důstojníků Násira s duchovním vůdcem Muslimského bratrstva Sajídem Qutbem – přes veškerý svůj negativní vztah k Západu oba milovali vážnou hudbu. V salónku Qutbovy vily, kde spolu převrat plánovali, měl dřevní islamista Qutb dokonce celou stěnu pokrytu policemi s gramofonovými deskami. Věcem, které je spojovaly, však zasadil smrtelnou ránu spor o podobu vlády. Zatímco Muslimské bratrstvo plánovalo teokratickou vládu duchovních, Násir a armáda o něčem takovém nechtěli vůbec slyšet a plánovali sekulární nacionalistický stát. Násir byl zpočátku dokonce nakloněn zřízení demokracie, přestože plánoval hluboké reformy, které měly Egypt přetvořit ve stát socialistický. Ve světové politice se bude orientovat na Sovětský svaz. Střet teokratických islamistů se sekulárně laděnou vládou opírající se o armádu je v muslimskén světě dodnes hojným politickým jevem.
Kdo vlastně byl Gamál Násir? Vůdce Svobodných důstojníků, se narodil v roce 1918 v Alexandrii v rodině poštovního úředníka. Do politického života se zapojil již jako student ve 30. letech, kdy byl předsedou studentských výborů v Káhiře a na jedné demonstraci proti nadvládě Angličanů byl zmlácen a na dva dny zatčen. Demonstraci organizovalo nacionalistické hnutí Mladý Egypt, jehož členem se Násir stal, dokonce patřil do jeho polovojenské frakce Zelené košile. Po vystudování vojenské akademie nastoupil do armády, hodnostně to však do převratu dotáhl pouze na podplukovníka. Během druhé světové války začal kolem sebe shromažďovat další důstojníky nespokojené s faktickou britskou nadvládou Egyptu. Později si dali název právě Svobodní důstojníci a za cíl si vytkli svržení vlády a krále Farouka a vyhlášení republiky. Násir se před převratem ještě zúčastnil v roce 1948 války proti vznikajícímu Izraeli a dokonce se prokázal hrdinstvím při obraně obklíčeného města Fallúdža, odříznutého od všech posil. Byl i lehce raněn.
Zatímco Svobodní důstojníci Násir, al-Sadat a další chtěli nastolit republiku a snad i demokracii, Muslimské bratrstvo mělo cíle zcela jiné. Bylo jím nastolení teokracie, vlády duchovních a zřízení chalífátu. Život každého občana měl určovat do všech důležitých detailů islám v té nejpůvodnější verzi z dob Prorokových, včetně práva šaría.
Muslimské bratrstvo bylo v podstatě stát ve státě. Vzniklo v Egyptě v roce 1928 v reakci na rozpad Osmanské říše a následný západní kolonialismus v arabských zemích po první světové válce. Přinášelo poevropšťovaným muslimům jejich staronovou identitu, kladlo důraz na život podle Koránu, jemuž se měla přizpůsobit i podoba státního zřízení, včetně zavedení práva šaría. Konečným cílem podle jeho zakladatele Hasana al-Banná měl být všemuslimský chalifát, postupně ovládnuvší celou zeměkouli. V tehdejším osmnáctimilionovém Egyptě mělo bratrstvo milion členů. Provozovalo školy, charitu, nemocnice a dokonce i několik továren. To však u islamistických skupin není výjimečné – charitu a nemocnice provozuje například palestinský Hamás, teroristická skupina aš-Šabáb napojená na al-Kajdu zase v dnešním zaostalém Somálsku buduje silnice a infrastrukturu. Muslimské bratrstvo však jako první přišlo s tím, co můžeme dnes sledovat u islamistů v západní Evropě: Postupné pečlivé budování organizace a infrastruktury, masový růst členské základny zezdola a snahu přes postupné ovládnutí drobných regionů krok za krokem nahradit dosavadní stát, ze kterého bude zbývat jen stále se tenčící skořápka. Když se však v Egyptě naskytla šance vše urychlit státním převratem, nebyl důvod dále trpělivě čekat.
Také bratrstvo mělo kromě humanitární i svou vojenskou a teroristickou složku. Také ono se účastnilo války proti Izraeli při jeho vzniku a v Egyptě mělo na svědomí bombové útoky na kina, atentáty na soudce, policejního náčelníka, členy vlád, sekulární intelektuály, židovské vědce a další osoby. Procházelo si léty zákazů a ilegality, organizováno pomocí malých, pětičlenných tajných buněk.
Násirovi bylo jasné, že Muslimské bratry musí držet od moci co nejdál. Jejich duchovnímu vůdci Sajjídu Qutbovi, v jehož vile ještě přednedávnem státní převrat společně plánovali, nabídl pouze křeslo ministra školství, které on odmítl. Rozpory zašly tak daleko, že dal Násir Qutba dokonce na tři měsíce zavřít do vězení. Měl dojem, že tato lekce Qutbovi a Muslimským bratřím postačí, to ovšem jako kdyby neznal svého soupeře. Po propuštění se totiž Qutb tajně spojil proti Násirově vládě s komunisty. O několik týdnů později, 26. října 1954, otřásl Egyptem další atentát.
Gamal Násir přednášel v Alexandrii projev u příležitosti výročí stažení britských vojsk z Egypta. V přímém rozhlasovém přenosu na něj osmkrát vystřelil člen Muslimského bratrstva Mahmúd Abdel-Latif. Přestože stál od Násira asi 7,5 metru, ani jednou ranou jej netrefil. Zatímco v publiku zavládla už po prvním výstřelu panika, lidé začali prchat či se schovávat, Násir prokázal, že pověsti o jeho statečnosti nejsou pouze plané řeči. Během střelby zůstal vzpřímeně stát a jen zvýšeným hlasem pronesl později legendární slova: „Moji krajané, moje krev se prolévá za vás a za Egypt. Budu žít pro vás a zemřu pro vaši svobodu a čest. Ať mě klidně zabijí, mne se to netýká, dokud jsem vám vštěpoval hrdost, čest a svobodu. Pokud Gamál Abdel Násir zemře, každý z vás bude Gamálem Abdelem Násirem ... Gamál Abdel Násir je z vás a jeden z vás a je ochoten obětovat svůj život pro národ.“
V tomto okamžiku si získal obrovskou popularitu a uznání nejen Egypťanů, ale po celém arabském světě. A následně s Muslimským bratrstvem pořádně zametl, a když už byl v ráži, tak i s komunisty. Tisíce bratrů i komunistů nechal pozatýkat, osm hlavních představitelů bratrstva bylo odsouzeno k smrti. Včetně duchovního vůdce Sajjída Qutba, u kterého ovšem trest změnil na 15 let vězení. Qutb, který se netěšil zrovna železnému zdraví a surové zacházení bachařů a vyšetřovatelů těžce nesl, strávil deset let ve vězeňské nemocnici, kde se tajně věnoval sepisování teologických děl. Podobně jako v naší legendě o Fučíkově Reportáži psané na oprátce se mu podařilo při návštěvách rodiny a přátel propašovat kousek po kousku ven svou stěžejní knihu „Milníky“.
A právě příběhy o utrpení Sajjída Qutba nebo popravách či masovém postřílení běžných členů Muslimského bratrstva měly na Ajmána al-Zawahiriho rozhodující vliv. Jak jsme již uvedli v prvním díle, vyprávěl mu je jako malému strýc Mafhúz Azzam, blízký Qutbův spolupracovník. Qutb byl nakonec v roce 1964 na přímluvu iráckého prezidenta Arefa propuštěn, okamžitě však začal plánovat státní převrat. Dva roky po svém propuštění byl však prozrazen, opět zatčen a opět odsouzen k smrti. Proti rozsudku se odmítl odvolat, rozhodl se stát se mučedníkem. Jeho slova tak budou mít větší váhu a jeho život se definitivně stane legendou. 29 srpna 1966 byl po ranních modlitbách oběšen. Jeho nadšenému ctiteli Ajmánovi al-Zawahirimu bylo tehdy 15 let.
Rok 1967
Jako si Západ – a my s ním – prožil svůj rok 1968, muslimský svět měl svůj „osmašedesátý“ o rok dříve.
K šestidenní válce s Izraelem se schylovalo již déle. Pro Izrael bylo neúnosné dál snášet ostřelování svých osad ze syrského území na Golanských výšinách, vážné spory měl i o vodu k zavlažování z Galilejského jezera a Jordánu. Egypt navíc v rozporu s mezinárodním právem uzavřel Tiranskou úžinu mezi Sinajským a Arabským poloostrovem, čímž Izrael odřízl od jedné z důležitých zásobovacích tras.
Dne 5. června v 7:45 udeřilo nečekaně izraelské letectvo na egyptská letiště. Na základě informací tajných služeb doletělo k cílům ve chvíli, kdy se střídaly hlídkové směny a všechna egyptská letadla byla právě na zemi. Při následném bombardování přišel Egypt bez boje o drtivou většinu svého letectva.
Násir se rozhodl pro lstivý tah – oznámil Sýrii a Jordánsku, že útok byl úspěšně odražen, že izraelské letectvo bylo zdecimováno a vyzval je k vojenskému zapojení se do konfliktu. Oba spojenci jeho výzvu vyslyšeli. Při svých leteckých úderech však utrpěli těžké ztráty a zbytek jejich letectva Izrael zničil brzy odpoledne na jejich letištích. Arabské armády přišly o oblohu.
A zdaleka nejen o ni. Již první den pronikla izraelská armáda vedená mimo jiné pozdějším premiérem Arielem Šaronem na Sinajský poloostrov a i s pomocí výsadkářů prolomila první egyptskou obrannou linii, zatímco káhirský rozhlas vysílal jednu zprávu o vítězství egyptských armád za druhou. To povzbudilo Jordánsko a Sýrii k bojovým akcím, zároveň jim však uvěřil i Sovětský svaz a rozhodl se v konfliktu zůstat neutrální a Egypt nepodporovat.
V následujících pěti dnech utrpěly arabské státy krutou porážku a těžké ztráty materiální i územní. Sýrie přišla o Golanské výšiny, Jordánsko o Západní břeh a svou část Jeruzaléma včetně Chrámové hory. Egypt o pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, jeden břeh Suezského průplavu a kontrolu nad Tiranskou úžinou.
Katastrofální porážka v bleskové válce byla pro arabský svět těžký šok. Jak něco takového bylo možné? Místo aby Arabové hledali příčiny porážky ve svých schopnostech, dospěli mnozí z nich k vysvětlení metafyzickému. Arabové prohráli, protože se příliš odvrátili od své víry. Dokud se jí přísně drželi, byli Arabové vládci. A tento stav je třeba obnovit. Je třeba se neprodleně vrátit ke kořenům, k čisté víře. Pak bude v arabském světě zase dobře, Arabové smyjí hanbu z porážek, jejich roztříštěný svět bude sjednocen a povládne nevěřícím.
Jak píše český arabista a religionista Miloš Mendel ve své knize Arabské jaro, začala šestidenní válkou nová epocha, přetrvávající v některých ohledech dodnes. V národně socialistických arabských státech se vzedmula nová vlna islámského fundamentalismu. Ta se projevovala zejména v mešitách a na školách. Ajmánovi Al-Zawahirimu bylo v té době šestnáct a navštěvoval obojí. Sám již byl členem tajné buňky tvořené spolužáky, plánující státní převrat a nastolení chalifátu po vzoru Muslimského bratrstva. O pár let později, až bude studovat na lékařské univerzitě, bude tato tajná buňka čítat 40 členů.
Káhira, 70. léta
Na univerzitních kampusech v Káhiře to v 70. letech vřelo. Islamističtí aktivisté z tzv. Islámské skupiny, nového studentského hnutí, radikalizovali spolužáky na přednáškách a mítincích. Studenti se přestávali holit, studentky začaly chodit na přednášky zahalené. Muslimské bratrstvo zažívalo renesanci, zároveň už ale bylo pro některé studenty málo radikální a v politice málo nekompromisní. Tajné podzemní buňky islamistických radikálů začaly mezi sebou navazovat kontakty.
Buňka Ajmána al-Zawahiriho se nakonec spojila s dalšími třemi podobnými a vytvořila tak největší tajný islamistický spolek v Káhiře. Nazvali se Džamáat al-Džihád, neboli Skupina džihádu. Odmítli politiku z principu – podle nich byl třeba násilný převrat, který by nastolil vládu duchovních a s hříšnou politikou jednou provždy skoncoval. V téhle době také u Ajmána nastal odklon od Muslimského bratrstva, které ho od chlapeckých let duševně formovalo. Mladý student al-Zawahiri už v radikalismu bratrstvo přerostl.
Lékařskou fakultu dokončil v roce 1974, další tři roky pracoval jako vojenský chirurg. Následně si otevřel soukromou ordinaci v domku svých rodičů. Krátce nato došlo v muslimském světě k další historické události - Sovětský svaz přepadl Afghánistán. A Ajmán al-Zawahiri byl u toho. Afghánistán – zemi, jež se mu jednou stane osudnou – již brzy navštíví.